Vlny 2014-2015

17/11/2016 16:00

Fotografie světelného ticha

Hledělo naň,světlo, jedno z mnoha
Jeden v mračnu jsoucen
Jeden z tisíců, z nespočetna
z přehršle proměnných
bez bázně
z přítomné podoby své
Tisíc očí, sleduje jej
on listem nepohne
v tichu tak rozlehlém
že ne-tvor ani chřípí neroztáhne
Hledělo naň, nekonečno
by projelo jím jako blesk
to světlo - ohlušilo jej docela
to ticho - pohltilo veškerý pohyb 
v buněčných trajektoriích 
zdánlivě znavených těl
- žijí snad,aby pohřbívala
a bezděčně rodila,
či k rození zrodila se,
bezděčně přihlížejíc
tanci smrti?
Hledělo naň, nekonečno
tisíc očí,čiré světlo
kudy slova plynula
kudy krev se řinula
kam vyvanul život,
kam odešla smrt,
již nedokáže říct..

Tančí 

Tančí duše divočiny,
tančí mech i ostružiny,
tančí koňská kopyta
ambrosie dopita
číše rázem převrhla se
kapky kapek v ranní rose
předávají opojení
posilují napojení
pohánějí krve běh
sají stromy, saje mech
Matko,
též mi kapku nech…

Ať tančí moje divočiny
ať tančí, vyjí dosyta
ať tančí v celé svojí kráse
celistvé a ve spojení
na tvých rtech...

Na ňadrech
bílý mech
tichý dech
Matičko,už spíš?

 

Ve chvílích prozření…


Občas, ve chvílích prozření
sarkastickým smíchem oplakávám

vlastní zbabělost

V patetické agonii sleduji

jak hvězdy v Tvých očích

pokradmu vyhasínají

a tvářím se, že nevím,

že vládnu mocí

vydat se za nimi

a přivést jejich jas zpět

– tak málo
tak mnoho

mohu učinit

Aleže bojím se mlhy,

kterou by na mě uvalili
Tvé démonky,
strčím radši po pštrosím způsobu
hlavu do hvězdného prachu

a poslouchám tlachání bytostí
jež se nese od planety k planetě
od Slunce ke Slunci
po drahách zářící tmy.

 

Až v konečcích vlasů
cítím to naléhavé víření
objektů příliš velkých,
aby mohly zůstat ukryté pod Povrchem.

 

Aleže odvahu jsem dávno
v těchto záležitostech

poslala k šípku

nezbývá, než sebrat se
a se vzpomínkou na ni

vydat se požádat

šípky o odpouštění

 

 

Docela nedávno..

Jistě nejsem jediná, kdo
ještě docela nedávno

žila v domnění

že mám tu povinnost

chodit po večerech po mléčných

/i Nemléčných drahách

hledat hvězdy

jejichž Jmenovci ztraceni ve víru
jaksi zapomněli přilít olej
do svých pochodní
a nejen to,
zapomněli i na olej

i na existenci samotných pochodní
až ta jejich málem vyhasla
právě kvůli
onomu pocitu povinnosti
vůči hvězdám Jiných

Slova

Řekni, k čemu jsou slova,
když je dostatečně nenapaseš
v záhybech svého vědomí
než vypustíš je do prostoru..
 

Řekni k čemu jsou slova
jsou-li tak rozcuchaná
s tak tenkými nožičkami,

že ani neunesou Zvuk
a ztratí se v prázdnu..
 

Řekni, k čemu jsou slova,
jsou-li tak šišatá
že z nich nepostavíš tvrz
ani houpačku, šachové pole,

pole slunečnic….

…nebo aspoň
portrét slunečního paprsku,
aspoň portrét Slova.
Nebo aspoň Nic.

 

 

Nemám čas přemýšlet

 

Ne, neptejte se mne
na moje názory
nemám čas přemýšlet
Na několik okamžiků

zrovna rozkvetly jabloně

 

Ach, neptejte se mne teď
na minulost,
neb tráva nikdy nebyla
tak měkká a zelená jako dnes

 

A o budoucnosti, o té už

vůbec

nemluvme.
Copak nevidíte

ten dokonalý zázrak,
jenž předčil všechny
vaše obavy a přání?

 

 

Chvála Tobě (Maranam)

ó nekonečný prostore!
záře, jež od středu do středu
vycházíš a zacházíš
ó čiré Bytí, jež prosakuješ mou myslí
jako vláha jarního deště do vyprahlé země

Plameni svíce času, ty co vládneš nade vším
Dej mi své požehnání
ať vstoupím do hlubin za omezením
Ať se v mém zrcadle objeví Tvá tvář

ó, esence nekonečného víření!
třpytivá hudbo ticha!
ty, kdo v bezedné extázi
protékáš tisíci branami smrti
Dej, ať tvůj nebeský tanec
opanuje moje kroky
Dej, ať tvá píseň blaženosti
rozezní mé tělo
Dej, ať tvá jásavá prázdnota
vyplní mou mysl
Dej, ať tvá jasnost prostupující světy
opanuje mou řeč!

ó, dokonalé stromobytí
mající pevné úpony
po nichž se šplhá
v nebesa pro klenoty
korunovační…
Jak chceš pít 
ze pramenu moudrosti
zatímco máš plná ústa
řečí o lásce a naději
jen abys v sobě umlčel
co křičí bolestí
Jak chceš se povznést
nad podvojnost světa
když neprojdeš
temnotou dne
a září noci 
tisíckrát rozervaný
tisíckrát znovu celistvý
Všichni létali by
a nikomu se nechce
skákat do propasti -
 Co když je let 
jen ovládnutý pád
a nesmrtelnost
věčným setrváním 
v nekonečné proměně…

Tak proč si nepřiznat
že jsme na to
zase zapomněli.

Hieros Gamos
I rozhodli se,
že zahrají si spolu
On zjevil se jí
v nesčetných podobách, řka
vyber si Mne

 

Za večerů neklidných a dlouhých
kdy vzduch se chvěl touhou
proplétat se mezi provazci

slz z přílišné lásky Nebe k Zemi

hráli spolu

 

Jako lasička

po těch provazcích naplnění
Ona vyšplhala na nebesa
kde coby jasnooká laň
vysoko nad tisícerými volbami
daleka teskných výkřiků
plachtila po světle v neustále
vzdouvajícím se oceánu hvězd
a pak..pak vrhla se v průrvu nicoty
do náruče umírající hvězdy
a pod rouškou Smrti
přikradla se k Němu
ne více než světelný odraz stínu
s pohárem Života
naplněným po okraj, že ani
nejnicotnější množství navíc
nepojal by
Se srdcem -  spíše než svalem

tou zářivou nehmotou

bez omezení

beze dna, bez okrajů, a přec

s volností nekonečna tvarů

pojala je všechny

do své pavučiny

by On z těch nevýslovně

křehkých vláken
v jediném tanci
spletl v Ní novou
podobu panenské Bohyně
 

Jsou večery neklidné a dlouhé,
kdy zjevují se touhy nejskrytější

v zrcadlech provazců slz

slz z přílišné něhy

vtěsnané v příliš malých srdcích

v ptáčatech neschopných

vylétnout z fyzické schrány.

Z popela srdce shořelého

rodí se Fénix –

posel Věčného ohně.

Avšak za touhou po spojení

po doušcích věčné extáze, zdá se

 - vyvěrá touha nová –

touha po toužení

po Spojení

 

L

(kolmá změna paradigmatu)

Kdykoli střetne se
mé vidění

s neuchopitelnou silou

rozlehlosti horizontu

náhle si nedokáži vzpomenout,

proč jsem se opět
tak nesmyslně oddávala utrpení

Rozhovor

Dokážeme si vůbec někdy odpustit
až spatříme ta staletí ticha
ta bolestná staletí ticha
kdy hráli jsme si na rozhovor
co slovo to jehla do břicha
co věta to jed do otevřených ran
uzel velmi promyšlené pavučiny 
my hrající pavoučí šachy
tací jsme byli, tací…

 

dokážeme si někdy odpustit

že namísto společného letu
pouštěli jsme draky z papíru
že jsme jeden druhému
dali ze sebe tak málo

 

copak jsme si mohli 
opravdu někdy rozumět
když jsme nikdy 
nepohlédli za zrcadlo

 

kdybychom jen spolu 
dokázali chvíli mlčet
bez řevu myšlenek
řekni, co by se stalo
?

Za zrcadlem
 

To poznání, že v celém nekonečnu

Se nenachází jediný bod

který by nebyl láskou
jaká to bolest okřídlená!

Jaká temná slast!
Jak jen si odpustit
ta staletí nehorázné slepoty
staletí trestuhodné slabosti
a nezměrné zbabělosti zastavit čas!

 

Jak ukrutní jsme dokázali být
v odpírání si vody živé

V odpírání si svobody
v odpírání si štěstí..
Jak neuvěřitelnou disciplínu

Byli jsme schopni dodržovat
šlo-li o to
co nejdůmyslněji

se zničit.
 

Ó rarachu, jenž šedá vlákna tkáš
v trnové koruny je napínáš
by rozvité kalichy světelných očí
zavřely se v pohár zapomnění
Ó rarachu, i ty budeš muset
jednou čelit síle statečného srdce
Ani ty nestojíš mimo ni.
 

Jen jedna vlákno šedé
mi ještě vrtáš hlavou:

Jak je vůbec možné existovat
bez vědomí lásky?

 

Odpoutání

 

Příteli, netrap se již
že nevstoupil jsi do věčnosti
branou v mé náruči
Nesvazuj nás již
trpkými pouty smutku…
Smutkem zalévaná zem

Jen chřadne a umírá

ubohá, nenaplněná
zrazená, neuchvácená…

 

Ta Zem, to Tvoje Duše volá
Na pevném korábu
- to buď vůle Tvá

s dobrým záměrem v zádech

S magnetickou střelkou
srdce svého
vypluj již konečně

Na moře lásky
 

Nic horšího
než kde jsi byl

Tě totiž nečeká

 

 

Vím,

že se pravděpodobně

nikdy neprotančím
nekonečnou plání
Tvého zářivého vědomí,
že do svého těla nikdy
nebudu schopná pojmout
veškerou Tvou lásku.
 

Přesto zasvětit chci
svůj Život nespočetným

pokusům a způsobům

jak vyjádřit Ti mou Lásku
 

Ostatně, co jiného mohu dělat…

 

 

Oči jako nebe před bouří

 

Vítr již shání oblaka po obloze

-širém a zářném poli božských her

Jak ovečky do stáda svého

Vzduch houstne a chvěje se

Tak jako se chvěje srdce mé

Ve slastné bázni

Pod proudem světla tvých očí

 

Třesu se, chvěji jako strom,

Jako strom samotář

Kořením v tvé přítomnosti

A myšlenky jak cáry mlhy

Proplouvají mou korunou

Bezmocné zachytit se

Ve větvích, v mých vlasech oživených

 

Chvěji se, chvěji,

jako by se každou chvíli

měl blesk z nebe po mě svézt

a já vzplanu, zahořím světlem

až na popel spálí se

všechny mé kůže staré

a já před tebou stanu

nahá na světlo svých kostí

dokonale nahá v lásce tvé

 

 

 

Rybímu králi

 

Zas jednou ozvalo se táhlé chvění
vlna čehosi přehnala se
rozlily se vody všecky
do všech horizontů
kde mi nohy stojí, nevím,
stojím-li, či co unáší mne, nevím.

Nekonečna hledám konce,

Smutek jak přilnavá medúza
úpony svými spoutal mne…

 

Co v očích tvých

za hloubky mlžné

 něco za Nic převlečené

 

Marně vyhlížím jiskru radosti

A když ne té, aspoň vědomí,

že víš, že vím, co v srdci tvém.

Než utonula bych

radši shořím vášní vlastní

nad tvým chladem.


Vzdávám se a plavu na břeh.

Přeci jen tůň tvá konce má
byť bezedná

jak stříbrné zrcadlo

třpytí se její hladina


 

Tichou písní z ohně svého

utiším, rozpustím, rozsvítím

uzemním, zpřítomním

Se

 

A vznešenou tvou krásu

i strašnou sílu smutku

řádně ocením

a vychutnám.

 

Již nejsi tím, kým voda hýbe

Již nejsi sám, kdo vodou hýbe

Jsem tu i já

 

Buď

 

Buď dnešního dne požehnáním

Jasné poznání

Že celý svět je utkán z lásky

Světla otce, těla matky

Že vše zrozeno bylo

Aby milovalo

A milováno bylo

Aby rostlo, ohněm plálo

Soucit, bdění pěstovalo

Aby zářilo

Aby tvořilo

Aby milovalo

A milováno bylo

 

Buď dnešního dne požehnáním

Jasné poznání

Že v Lásce nejsi nikdy ztracen

Že pod Tebou vždy pevná Zem

Nad Tebou křídla bdící

V Tobě srdce milující

 

Buď dnešního dne požehnáním,

Buď

 

 

 

 

 

Obzory

 

Žalostné jsou obzory

Za které naše láska zachází

Neb příliš bolestné byly
naše hry na spolubytí

každý v své oddělené skutečnosti

 

Žalostné jsou obzory

Kde naše láska prudká

Svatá, nebeská a tisíckrát zářivá

V ponížení tiše skrytá

Celá zkroucená umírá

 

Žalostné jsou obzory

A přeci klidné, zkrocené něhou

Skálopevným odpuštěním

Všech příliš trpkých

i příliš sladkých zkušeností

 

nemůžeš milovat napůl

nemůžeš milovat mne a sebe ne,

to nelze

nemůžeš milovat napůl

nemůžeš milovat sebe a mne ne,

to nelze

 

radostné jsou obzory

kde umírá si podvojný sebeklam

až zůstala jen sama láska,

co proudem svým nás propírá

až na ryzího srdce zlato

 

žalostné jsou obzory

za které představa naše zapadá

a přece došli jsme spolu až sem,

kde nové hvězdy pro nás vyšly

a za to ti dík můj patří…

 

láskou byls, láskou jsi

láskou budeš,

jakkoli to bolí

láskou byls, láskou jsi

láskou budeš

ať už se stalo cokoli

 

radostné jsou obzory

když po staletích marné strnulosti

znovu duši nabízím ti nahou

bys vzal si z potoka mé vášně

co se ti zlíbí

 

 

Cestou Srdce

 

Rozhodl-li ses pro cestu Srdce
již nenajdeš nikde jiného domova

není žádného úniku zpět

Však třeba ti

Řádná dávka kuráže

Schopná vyrůst v nejvyšší horu světa

By získal jsi rozhled

Nad všechno utrpení

Které by tě pohltilo jako močál

Zůstal-li bys dole..

 

Buď připraven k přinesení

Velkých obětí

Na oltář lásky…

Jako první

Si posvátný oheň vyžádá

Všech tvých představ

O sobě a o Lásce

 

Láska, to je nanejvýš vědomé odevzdání

Skok do proudu dravé řeky

Ne však bezhlavý

Ani z útěku

Ta řeka

Jako nepotřebný kus

V mžiku vyplivne tě na břeh

Jakmile zapomeneš

Kam jdeš

A proč jsi skočil

Buď připraven spatřit

Ve všech svých milenkách

/Buď připravena spatřit

Ve všech svých milencích

Ve všech svých zrcadlech

Tvář Smrti

Neb Život a Smrt jsou

Jen dvě tváře Lásky

Láska si nežádá jen krás všech tvých těl

Sama nebetyčně velkorysá

Nežádá nic míň

Než těch světel v Tobě

O kterých ještě nevíš

Že kdy budou zažehnuta

V náruči řeky ohnivé

Nechť se Tvá touha přetaví

Ve zlato k osvětlení

Schodů z pekel do nebes

Pro Tebe a jiné z Tebe

 

Ještě jeden úder zvonu,

Okřídlené uvědomění

Láska tu není jen pro Tebe,

to Ty jsi tu pro Ni

 

 

O tichu

 

V hnízdě plném lidí

Sedím samotná

Na vrchu pod hvězdami

Nikdo neví, nevidí

Jen ty na hoře své

A jezero laskavého ticha

mezi námi

 

 

 

Lásko…

...před věky bylas

bezbřehá jsi

navždy tu budeš

lásko!

 

 

Čekání

 

…jako vyschlé koryto řeky

vyhlížím stříbrné provazce

vody nebem požehnané

jako vymetený krb

tiše čekám

na plamenný tanec ve mne

 

jako zralá réva v slunci

 tetelím se, až měkké ruce lásky

mne utrhnou

a ve víno promění

 

Čekám tiše, zraji dál

jako by to všechno

nemělo nikdy nastat

a přeci vím, že ta chvíle

se připlíží dřív

než zjistím,

že už dávno není

na co čekat

 

Bouře jižně pod horama podzimní…

 

Čerstvě omytým večerem

rozvoněli se tu cypřišové,

hoříce hrdě k nebi

stojatým plamenem

Platani listy sklání

v klidném odevzdání

deštivému požehnání

z nebes vláhou těhotných

kde tisíc bouřliváků

s bohyněmi vody

řádí

 

Poutník oči mhouří

Však aby tu lásku všechnu nezaspal!

Zas prolíná se země s nebem

V tanci milostném

Zas objímá se voda s ohněm

V tanci milostném

 

Spojenče milý, v slovech ty rozpory kříže,

bouře v myslích našich

jak přišly náhle, zas odplují

A čisto bude, jasno

Nad námi sestra Luna

Mezi námi bratr Slunce

Za chvíli

 

 

V letitém úsilí skály vypjaté

K nebi, věčně proměnném

Takové úsilí,

se kterým břímě své táhneš

až srostl jsi s ním

Aby andělé šlechetní

Je z tebe vytrhli zas

 

A ty v úžasu hledíš

V prostorné krajiny

Nedokončené obzory

Studny barev

Připravené vyplnit tvary

Tvé touhy

Jež srdcem a myslí

Prošla destilací

 

A tvé srdce je paletou

Zářivým kaleidoskopem

sluncem ve tvé krajině