Vlny 2016

29/07/2016 14:24

Post-ezo-post-apo epos

Starý svět umírá
občas sebou ještě v křečích zaškube
nelekejme se, ani netrhejme květiny
není proč


Starý svět umírá
i když si toho ještě není vědom
příliš zaujat bojem, drancováním a žraním
a tak žere vše, co kdy bylo
postižen hladem, který nikdy nezažere
samotou mnohem horší
než vyhnanství než vězení než poušť
vyhnanec má vzpomínky
vězeň má hranice
poustevník má záměr
ale tenhle ne-otesánek má iluzi všeho
ale přitom nic.
Není třeba trhat květiny 
padlí vojáci už dlouho už dávno dosloužili
jeho krvelačné slávě
On umírá v nás
a pokud si toho nevšimneme
zemřeme s ním

 

Končí arogantní doba kovová
tak odpojená a tak spojující
neb není trvalé strnulosti v tomto Vesmíru
každý ví, že příliš mnoho kovu škodí životu
Oni nejsou my a my nejsme oni
Hledíš-li si pod jazyk, uzříš, že otázka
- Jsi snad z Marsu- je zcela na místě
Strach je past, svěrací kazajks
Ve hře je příliš mnoho, aby bylo co ztratit
apokalypsa už dávno začala 
v našich myslích
zatímco mrzák v našem srdci stále hlasitěji křičí
Pohleďme na všechny ty slizké ohavnosti, které v nás žijí
Pohleďme na svou otrávenou krev a zhnisané rány
Pohleďme na stíny lidstva v zrcadlech nejvýše postavených
Dívejme se, dokud se kovová pouta neroztaví v soucitu
dokud nenalezneme jedno jediné nesmrtelné spojení
teď je ještě čas 
svléknout se z cizí kůže
než nastane světelný požár
pak čas skončí

 

Je třeba si navzájem 
podržet dveře do nového světa
kde vládne Živa i Morana
kterážto již nebude chladnokrevnou bestií
ale přítelkyní a branou
Chceš-li projít na druhou stranu, koukej si vzpomenout, 
proč jsi přišel sem
jinak bys taky mohl zabloudit
(nemůžeš-li ji najít, zkus hledat v análech)
Paměť je klubkem Ariadne 
v labyrintu času
a tato Zem už je dost zalitá krví
aby kvetla a plodila
a tak není třeba ji více znesvěcovat ani světit
jen milovat a tak poznat, že
Ona již je svatá


My jsme zapomněli, protože 
se již nechodíme milovat do brázd čerstvě zoraných
naše myšlenky přestaly létat z ptáky
nad horami, nad lesy a pokojnou vodní hladinou
nezpíváme vodám a netančíme mezi ohni
nespojujeme ohně Zemské s Nebesy

 

Teď je čas
vysadit růže, ne pro pietu ani pro naději
je to životně důležité
protože
JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT
OHEŇ JENŽ NIKDY NEPŘESTANE PLÁT
VODA JEŽ NIKDY NEPŘESTANE KOLOVAT
VÍTR JENŽ NIKDY NEPŘESTANE VÁT
ZEM JEŽ NIKDY NEPŘESTANE PŘIJÍMAT A TVOŘIT
SRDCE VESMÍRU
JEŽ NIKDY 
NEPŘESTANE 
MILOVAT

 

Vize

Jednou spolu budem sedět 
na hřebeni mořské vlny
nebo na oblouku duhy
a vzpomínat,
jak myšlenky ztěžkly a Zem se nadlehčila
jak jsme šli po cestě a svět se převrátil
jak jsme si přivykali na tu záři, která oslepila 
tolik našich bližních
jak nás bolela srdce tak, že jsme chtěli odejít
a zapomenout na svůj slib
jak jsme chtěli zemřít, abychom mohli žít
jak jsme se znovu učili,
co znají všechny malé děti
nešikovně přeskakovali bořící se zdi
učili se stát nazí v bouři
spálili jsme spousty knih o smrti a rozkladu
spousty škaredých a zoufalých obrazů
sázeli jsme lesy, podepírali nebesa 
strhávali hráze, zarovnávali kříže
čistili svatyně a učili se pravých kouzel
nalézali konce nití našich příběhů
abychom mohli konečně navázat
a vystoupit z vlaku času

 

Proces

archanděl kráčel po schodech 
nahoru dolů nahoru dolů
zvon se naplnil
dlaně žehnaly dlaně držely dlaně byly
myslel sis, že znásilňuješ tmu a znásilnil jsi světlo
dlaně se zdvihaly dlaně mlčely dlaně byly
ona matka všeho, všeho
milovala tě slepého
čekala, předlouho čekala
milovala tě ztraceného
zvon se naplnil
příběhy vystupují z dlaždic,
z vyšívaných stěn
zpod koberců a rozvrzaných parket
zpod sukní všech žen
mohly by tě spoutat, věznit, trýznit
ale proč...
pravda nahá sama naplnila zvon
dlaně se zdvihaly, dlaně se hladily, dlaně se křižovaly
archandělé přišli po schodech
a zvěstovali odpuštění
já vím, odkud šla ta záře, když jsi mi stínal hlavu
a tak jsem se rozhodla být zvonem
...
tisíce rukou rozpletly trnovou korunu
tisíce rukou pletou věnec
věnec z květů nepopsatelné krásy

 


Eucharistiana

Jsem černou perlou na světelné liáně
vržena v nekonečný prostor
po nocích upíjím tmu
zapíjím jí touhu po tom, co je za ní
duhovou tmou plnou písní
je jako má krev
zářivá a svatá
vpíjí se jedna do druhé
po kapkách stékají 
do té číše, na kterou čekají
zástupy všech zkamenělin
forem s téměř vyvanutým vědomím
po kapkách stékají 
svatá a zářivá
to od té doby, co náš bratr spojit 3 světy v jeden
oddělila se skutečnost

má krev svatá a zářivá 
je vínem je mízou je živou vodou

od jisté doby stalo se podstatným
co dole co nahoře
k čemu to je, když se linie horizontu rozpila vůkol
a svět je akvarelovým akváriem
světelné louče protínají zemi a nebe
někdo zasypal Sfingu dunami ze svého rukávu
smějí se tomu dodnes, 
byl to fór éonu

když pověsím se na větev Yggdrasilu
za nohy hlavou dolů
stává se sex jakousi parodií na posmrtnou extázi
ale mohl by být i žebříkem
kdo bude strážcem forem, když zemře čas?
snad jeho skutečné dvojče
když ...
když obejmu strom, když mu dám napít z číše
ze své duhové tmy plné písní
(píseň, to interdimenzionální hovor)
vroste do mě, vrostu do něj a budu zas jen obyčejnou perlou na světelné liáně
má voda je mízou je živým vínem
má krev navždy svatá a zářivá

chtěla bych ti říct proč
ale z mých úst už se sypou jen květy
...

 

 

Tobě, kdos prošla slavobránou Smrti...

Půjdou kolem Tvého těla po špičkách
v šátcích schovávaje vzlyky
jako cítili by, a snad i zakusili
posvátnost chvíle, kdy splynula jsi
s drtivou silou Země, se dny oceánů
kdy v explozi křehčí než čerstvě vylíhnuté ptáče
a dunivější než vodopády slz, jež díky Tobě
kanou ze srdcí duší, jichž ses dotkla svou
stala si se Andělem s celou nádherou

Ale kdo z nich doopravdy cítí,
Tvou neskonalou radost
ze splynutí se Silou,
jež stvořila miliardy sluncí,
ku obrazu svému..?
O Tvé Lásce, Radosti, o Tvé Svobodě
nechť aspoň ve snech dostane se zprávy
všem duším, které Tě zde milovaly
Jsou světelná pouta, jsou cesty mezi světy,
jsou zákony nad zákony a
Láskou všechno v nás i mezi námi

Díky za Tvůj Život a díky za Tvou Smrt
jež slavit by se měla jako svatba mystická
neb již Tě nic nedělí od Života samého
Jsi Světlo samo a to vědomí
budiž nám loučí v nocích našich dní
to světlo tak prudké, že těla
utkána převážně z vody a tmy
by ten dotek neunesla

Budiž nám loučí v nocích našich dní
že i ten nejkratší okamžik nahlédnutí
do světa, kde nyní dlíš
je důvodem k Věčné radosti

Amin